Procházky

Nejkratší stanování na hřebeni Krušných Hor

26. 12. 2008
Výškový profil cesty

Je 8 hodin ráno, 26. prosince, a já stoupám z Chomutova Bezručovým údolím do Krušných hor. Na zádech mám batoh: sněžnice, hůlky, skelety, vařič, stan, spacák, rýži a polévky, oblečení, celkem 24 kilo. Je krásný mrazivý den. Vyrážím na čtyřdenní hřebenovou procházku z Chomutova do Tisé. Jde se mi dobře, i když batoh není nejlehčí.

Krajina kolem říčky Chomutovky spí zimním spánkem. Já ale nespím, mám krátkou přestávku, chroupu vánoční řízek a začíná mi být zima. Těším se na večer. Až postavím stan, zapálím vařič, uvařím čaj… Vaření ve stanu je odměna za celodenní šlapání. Opět stoupám ztichlým údolím. Sněhu pomalu přibývá, pod nohama mi praskají ledové krystaly. Konečně jsem na hřebeni. Teploměr v osadě Zákoutí ukazuje -5 °C. Ideální teplota.

Je půl čtvrté, pro dnešek mi to stačí. Stavím stan a těším se až si vlezu dovnitř. Ještě si ke vchodu valím sněhové hroudy abych měl z čeho vařit. Sundavám návleky a boty. Uklízím věci ve stanu a šup do spacáku. Když se člověk nehýbe je pěkná kosa. Skládám vařič. Úmyslně jsem si vzal benzínový, aby to bylo romantičtější. Už se těším až se vymrzlý stan zahřeje. Pumpuju vzduch do tlakové nádobky, sakra!, z vařiče stříká benzín. Rychle s tím ven ze stanu, otvírám zip, proč nemůžu dostat ten benzínový gejzír ven? aha, otevřel jsem omylem zip od moskytiéry. Tak znova, hledám správný zip, konečně je vařič venku.

Hmm, tak vida, těsnění netěsní. Rozebírám vařič, znova ho sestavuju, znova pumpuju…, zatraceně, pořád to teče. Tak do třetice. Do třetice mám ruce polité benzínem a do třetice mám vztek. Na tohle těsnění v servisní sadě klíč není. Tak a dovařil jsem. Nebude čaj, nebude polévka, nebude teplo. Nadávám a drhnu si sněhem z rukou benzín. Co teď? Sním poslední řízek s chlebem, k tomu budu lízat sníh a ráno vypadnu. To bylo zatraceně krátké stanování. A nebo to zabalím už dneska? Teda ale že by se mi chtělo zase všechny věci složit do batohu a zbourat stan. Vždyť jsem ho sotva postavil! Ležet jen tak ve stanu a čekat na ráno se mi ale taky nechce. Rozhodnuto. Lezu ze spacáku, balím věci a rvu je do batohu. Obouvám si boty, beru návleky, balím stan. Jde mi to rychle, moc se s tím nepářu.

Už je tma a já jsem zase na cestě. Sestupuji z horského hřebene do sněhových plání a divokých lesů. V dálce pode mnou září města. Značku ztrácím skoro okamžitě, orientuji se podle stožárů elektrického vedení. Po nějaké době mě vítá štěkot psů, jsem na kraji vesnice Pyšná. Později v Drmalech se to se psy opakuje, naštěstí jsou ty potvory za plotem. Procházím Červený hrádek a Jirkov a s rezervou přicházím na nádraží.

Za chvíli nastupuju do vlaku. Ve vagoně je takové vedro, že kovové části uvnitř vozu při dotyku mírně pálí. Průvodčí mi vysvětluje, že zbylé dva vozy netopí vůbec. Průměrně je tedy ve vlaku příjemně. Tak si říkám, že to byla pěkná procházka. Kdo ví, jestli ještě někdy ponesu zbytečných 24 kilo, do kopce a z kopce, 38 kilometrů. Ze všech věcí co jsem vlekl na zádech jsem vlastně použil jen čaj z termosky, řízek a chleba. A délku táboření už asi taky nepřekonám. Ve spacáku jsem byl asi půl hodiny.

Cesta o letním slunovratu z Liberce do Teplic

21.–22. 6. 2008
Výškový profil cesty

Počasí v sobotu je ideální, je pod mrakem, teplota akorát. Stoupám z Liberce na Ještěd. Na vrcholu je plno, slétají se na něj Sokolové. Z Ještědu dolů to jde samo. Před Osečnou prohlížím pramen Ploučnice. Krajina je tu nádherná. Vedle cesty se pase stádo krav a býků, malá telata leží na zemi uprostřed stáda. Mrskají ocasy aby odehnali mouchy. Když procházím kolem, přichází dospělí blíž, koukají po mně a bučí. To je rachot!

Na rozcestí si pletu cestu. Díky tomu později procházím oborou v bývalém vojenském prostorem Ralsko. Je tu klid, slyším jenom přírodu. Stoupám do malého kopce, z druhé strany proti mně stoupá kolouch. Nevidíme se a nevíme o sobě. Oba se všímáme toho druhého ve stejném okamžiku. Jsme skoro na vrcholku kopce, jen kousek od sebe. Ani jeden z nás se nehýbe. Čekáme co udělá ten druhý. Přestává mě to bavit, pomalu dělám krok a zvíře mizí v lese.

V Mimoni si na zahrádce restaurace dávám plněné knedle a dvě nealko piva. O chvíli později si v krámě kupuju sušenky a 2 litry vody. Litr leju do cestovní lahve, druhý litr do sebe. Zalít oběd a 2 piva dalším litrem vody byla chyba. Za chvíli mě z toho bolí břicho.

Procházím kolem Novozámeckého rybníka. Jen křik ptáků v rákosí ruší ticho. Překrásné místo. Na zahrádce restaurace v Zahrádkách si dávám k večeři španělské ptáčky s bramborem a 2 nealko piva. Natahuju šusťáky a vyrážím. Kolem desáté se začíná stmívat. Až do půl jedenácté je světlo a nemusím si svítit.

V noci se jde dobře. Až na kolemjedoucí auta. Někdy svítím jen proto aby mě řidiči viděli. V Kravařích na náměstí duní disco. Rychle mizím z městečka do klidné noci. Hvězdy svítí, podle Polárky jdu na západ. Je půlnoc, jsem mezi Konojedy a Bílým Kostelcem. Ve vesnicích mě vítá jen štěkot psů. Doufám, že jsou všichni za plotem. Nerad bych se s některým větším setkal osobně jako kdysi v Mašovicích. Pro jistotu mám v kapse pepřový sprej. Sakra, z trysky spreje mi do kapsy vytekla rezavá tekutina. Dál ho raději nesu v ruce. Nechci aby mi to do kapsy vyteklo všechno.

Svítím si na břicho a vytahuju si klíště. Bude jedna hodina. V dálce září města, ještě dál a výš svítí hvězdy. Na autobusové zastávce v Haslicích si dávám čtvrt hodiny přestávku než se do mě pustí zima. Hned za zastávkou pofrkává kůň. Je zajímavé že se mi nechce spát. Ve tři začíná svítat. V půl čtvrté je světlo. Po probdělé noci není hlava nejbystřejší. Ve Lhotě pod Pannou si pletu cestu a zacházím si.

Z Proboštova do Pohoří vede cesta do kopce, vysokou trávou, od rosy mokrou jak prase. Na konci mám boty a kalhoty durch a plné pylu a dalšího bordelu z trávy. Doufám, že na mokré kalhoty se klíšťata nechytí. V Malečově na autobusové zastávce sundavám mokré kalhoty, beru kraťasy a snídám plechovku slazeného kondenzovaného mléka. Mokré pohorky a ponožky se suší vedle mne. Pohodu kazí jen místní kohout který jednou za dvě minuty zaskřehotá.

Podle předpovědi má být dnes 31 °C. Než vylezu na Vysoký Ostrý a slezu na zdymadla, je vedro. Stoupám na protější břeh Labe. Stromy mě chrání před sluncem. Mám žízeň a prázdnou láhev. V Podlešíně na návsi prosím místního kluka o trochu vody. Přináší mi dokonce citronovou šťávu. Mňam. Dál půjdu už jen po silnicích, žádný stín, jen slunce přímo do palice, až domů. V Suché je pramen. Sláva! Poslední voda. Litr piju na místě, litr beru na cestu. Cesta z Řehlovic podél Bíliny je nekonečná. Vedro, žízeň, silnice, únava. Jdu mechanicky.

Konečně jsem doma. Bylo to krásné a bylo toho dost. Nevím jestli ještě někdy vyrazím na podobnou volovinu.

Kovářská–Vejprty–Výsluní

24. 11. 2007
Výškový profil cesty

V sobotu brzy ráno jedu vlakem z Chomutova na Vejprty. Poměr posádka:cestující je 3:1. Strojvedoucí, průvodčí, elektrikář - a já. Vystupuju ve stanici Kovářská. Tam, co jsem před týdnem skončil. Sníh je mokrý, jdu tedy raději po silnici. Procházím Vejprty, je to nekonečné. Z centra města odbočuju na Černý Potok. Docházím k přehradě Přísečnice a přes zákaz vstupu přecházím přes hráz. U strážního domku štěkají psi, naštěstí jsou za vysokým plotem.

Už zdálky jsem viděl Jelení horu která se zvedá nad nádrží a teď na ni mířím. Uhýbám ze silnice a stoupám na vrchol. Jsem nahoře a odhaduju směr ke trati a tím sestupuju. Protažená cesta brzy končí, nasazuju sněžnice. Lesem cestou necestou se probíjím směrem k železniční stanici Výsluní. Zapadám do závějí a potůčků a rašelinišť. Čekám kdy se potopím. Kompas se asi bláznil, ukazuje sever všude kam ho otočím. Spěchám abych stihl vlak. 5 km jdu 2 hodiny.

V okolní krajině jsou hejna větrných elektráren. Od rána jsem jich napočítal asi 50.

Horní Blatná – Kovářská

18. 11. 2007
Výškový profil cesty

Vyrážím z Horní Blatné. Za vesnicí mi běží naproti pes a štěká na mne. Hladím ho za uchem a hned je jak beránek. Stoupám na Blatenský vrch. Rozhledna nahoře je zavřená. Jdu dál a najednou musím na WC. Vydupal jsem si na to v závějích pěkné místo a kochám se zasněženými stromy. Později přicházím na silnici z Horní Blatné do Božího Daru. Sníh je na ní uhlazený pluhováním. Hned mi podjely nohy a fláknul jsem sebou. Jdu opatrně při kraji silnice a čekám další pád.

Nebe je modré a svítí slunce. Až do Božího Daru jdu po silnici. Z městečka stoupám podle vleku směrem na Klínovec. Konečně jsem na vrcholu Krušných hor. Mlha na vrcholu se na chvíli trhá a já vidím daleko do kraje. Rychle sestupuju po sjezdovce na druhé straně kopce.

Za vesnicí Háj, na kraji lesa, končí pluhovaný úsek silnice. Na konci nezaváté asfaltky sundavám batoh a připravuju si sněžnice a hůlky. Ha, zase musím na sněžné WC. Jak tak medituju, slyším že se blíží auto. Z mého stanoviště vidím že to jsou silničáři s pluhem. Dojeli před batoh a zastavili. Spěchám k nim. Vidí jak vyskakuju ze závějí a volají na mne: "To je dobrý, my se tady otáčíme a jedeme zase zpátky."

Nasazuju sněžnice a vyrážím do závějí. Poslední 3 kilometry jdu hodinu. Najednou slyším odfukování jak z parního kotle. Co to je? Za chvíli nad les stoupá oblak páry. Jdu dál a slyším že funění se blíží. Jsem blízko kolejí a kolem asi jede parní vlak. A hele, zastavil se někde poblíž. Zahýbám do lesa a pospíchám tím směrem. Přímo přede mnou stojí parní lokomotiva a několik starobylých vagonů. Chvilku čeká a pak začíná couvat zpátky, na nádraží. Spěchám po kolejích za vlakem. Na začátku nádraží se zastavil a čeká než mu přehodí výhybku. Koukám jak jelen na ten vlak v zasněžené krajině.

"Dobrý den", zdravím strojvedoucího. "S tím vlakem vypadáte jako z pohádky."

"Dobrý den, vždyť vy taky", říká, a kouká na moje předpotopní sněžnice.

Vyzvídám. "Copak tu máte za akci?"

"Točí se tu film". Zasune zpátečku a odjíždí na druhý konec nádraží mezi filmaře.

Za chvílí přijíždí můj motoráček. Přes hodinu mu trvá než se vymotá z Krušných hor.

V Chomutově přestupuju do rychlíku Ohře. Strkám hlavu do prvního kupé. "Dobrý den, je tu volno?" Žádná odpověď. Jdu tedy dovnitř. Kluk sedící vedle mne poslouchá MP3 přehrávač. Naproti němu sedí jiný kluk, ten pro změnu sleduje nějaký film na notebooku. Paní středního věku po mé pravé ruce má taky notebook. Nahlížím jí na obrazovku. Kouká na akční film. Všimla si mne a otáčí notebook abych jí na to neviděl. Starší paní naproti mně sleduje pro změnu mne. Nemile se dívá jak piju Kozla. Mně je to ale jedno a otvírám druhou plechovku.

Konečně jsem doma. Vybaluju batoh. Mimo jiné se mi z něj vykutálí kondenzované mléko Salko. Díky vydatné svačině od tety na něj nedošlo. Snad příště.

Ta parní lokomotiva byla Kafemlejnek 310.072, popis viz Plzeňská dráha - Vozidla.

Všetaty–Štětí

4. 11. 2007

Procházka po pravém břehu Labe. Krásná cesta podle řeky, lužní lesy, stromy, listí, rákosí, ptáci, žádní lidé.

Z nádraží jdu skrz Přívory a dál po silnici směrem k Labi. Mírně prší. Konečně jsem na břehu řeky. Teď půjdu pořád po nábřeží. Na druhém je Spolana, první hnízdo průmyslu.

Až do Liběchova pohoda. Cesta se najednou ztrácí v trní. Procházím lesem a brodím se houštím kopřiv. Naštěstí teď na podzim žahají jen mírně. Les končí ale kopřivy ne. Naopak, mimo les jsou vyšší a rostou hustěji. Asi mají víc světla. Tolik kopřiv jsem nikdy neviděl. Před dalším lesem kopřivy končí. Sláva. Jdu lesíkem a stopy zvěře mě vedou. Proplétám se mezi větvemi. Stezky se klikatí, pomalu se po nich motám cik-cak. Přestává mě to bavit a utíkám z lesa na louku. Na druhém břehu je elektrárna Mělník, druhé hnízdo průmyslu.

Chválím si cestu po louce. Louka za chvíli končí a přede mnou je mírný kopec. Na kopci jsou vinice a kolem kopce plot. Buď můžu obejít kopec zprava. Zacházka. A nebo projít mezi řekou a úpatím kopce. Omrknu to. Moc se mi to nelíbí. Úzká pěšina se ztrácí v pleveli. A pak vede dál, pět šest metrů širokým zarostlým pásem, mezi řekou a jílovito-hlinitým svahem. Takový koridor džungle mezi řekou a kopcem. Kličkuji mezi stromy, občas se sehnu pod větví. Křoví cestou houstne. Mám se vrátit? Ále, ono to půjde. Je to stezka divé zvěře. Obcházím stromy a keře a rozháním větve rukama. Jdu pořád pomaleji, ale vracet se mi nechce.

Cesta se mi už nelíbí vůbec a já hledám kudy z ní utéct. Pošilhávám po svahu. Možná se tam vyškrábu. Zkusím, jestli po té hlíně půjde vylézt. Po tomhle žebírku by to snad šlo. Beru za větší hroudu. Začíná se drolit a žebro se hýbe. Tak tudy to nepůjde. Vracím se dolů na cestu.

Spíš než stezka je to už jen rýha od kopýtek zvěře. Někdy jde těsně u břehu, jindy přímo pod svahem. Chvílemi mizí úplně. Větve jsou teď hustší a drápou mě. Chvílemi jdu ve dřepu. Zlatý les kopřiv. Přestává mě to bavit. V tu chvíli jsem rád že jdu sám. Spoluchodec by mě za tenhle úsek jistě pochválil. Nechápu, jak tudy může chodit zvěř.

Znova sleduju svah a pátrám po možnosti úniku. Tamhle je trochu položenější. Zkusím to. Lezu nahoru. Ještě že tu jsou křoviska a dá se držet. Ještě pár kroků. Sakra! Celé to pode mnou začíná ujíždět. Jestli to se mnou uletí, tak mě to zasype. Jsem rád že jsem to dokázal slézt. Boty mám obalené bahnem. Jak jsem později zjistil, i zevnitř. Tak to už nebudu zkoušet.

Cesta zmizela. Jdu dál. Kdy to asi skončí? Odlamuju větvě abych prošel. Pruty mě šlehají po hlavě. Jeden mi stáhnul šátek. Celou dobu jdu po okraji mírného svahu a po šikmých kamenech kloužu k vodě. Už mě to nebaví.

Hlinitý svah na pravé straně se najednou snižuje a místo stromů tu rostou trnité šípky. Jen o pár metrů dál, ve směru kterým jdu, začíná džungle. Desetkrát horší než ta, ze které jsem právě vylezl. A hele, na svahu nade mnou je plot a chata. A za ní další plot a další chata. Kudy dál? Vlevo je řeka, vpravo chaty. Přelézat ploty se mi moc nechce. Zkouším jít rovně, chytám se do šípků a nadávám jim. Tudy ne. Vrátit se? To nikdy. Tak buď musím zdolat ploty a nebo se prodrat chroštím. Lepší drápance od křoví než hlídací pes v noze, říkám si. Ve dřepu se nořím do houští. Odhrnuju ho rukama, lámu ho, abych se pod něj vůbec vešel. Nad hlavou a kolem mne visí nechutné naplaveniny. Nejhorší jsou trny šípků a ostružiní. Desítky metrů špinavým chroštím.

Jé, najednou jsem z toho venku. Křovisko nečekaně skončilo, jsem na cestě.

"Dobrý den", pozdravil jsem rybáře, který koukal co to vylezlo.

"Dobrý den", povídá, "myslel jsem, že je tam divočák. Slyšel jsem z křoví nějaké zvuky. Tak to jste byl vy."

Mám velikou radost že jsem venku. Poskakuju po cestě a vychutnávám si že můžu jít volně. Sešeřilo se, skoro nevidím na cestu. Poslední zbytky světla se lesknou v hladině řeky. V rákosí jsou slyšet vodní ptáci. Už za tmy přicházím do Štětí. Jdu městem a nade mnou kouří papírna. Třetí hnízdo průmyslu.